Kostlivec ve skříni

Když mluvíme o kostlivcích ve skříni, většinou tím myslíme nějaké tajemství. Něco, co je nepřijatelné, co se nedělá. Možná nás straší a tíží. Musíme ho skrývat před ostatními. Stydíme se. Cítíme se provinile. Bojíme se. Jen ta představa, že by se o nich někdo dozvěděl! Nebo je dokonce vyndal! Že se na ně přijde! 

Čím déle si s sebou svým životem pomyslnou skříň neseme, je těžší a těžší se k ní vracet, nebo se jí dokonce zbavit. Možná podvědomě, možná vědomě, do ní ukládáme to, čemu nejsme zatím schopni čelit. Kdyby tak zmizela sama od sebe, to by se nám ulevilo! Ale bohužel. Tak se to v životě většinou neděje. Je jen otázkou času, kdy se naše skříň před námi otevře. A možná, že zjistíme, že v ní není kostlivec jen jeden, ale že jsme ji statečně plnili dlouhý čas tak, že už ani nejde zavřít. Ne každému vyjde plán držet skříň zavřenou tak dlouho, až náš čas vyprší a už nebude, kdo by ji odemkl. 

Kostlivec ve skříni v nás nevzbuzuje jen pocit strachu a studu. Mnohem zásadnější je tíha jiné emoce, a tou je pocit viny. Vina je jedna z nejtíživějších emocí ze všech. Dalo by se říct, že je to až sebedestrukční pocit. Její zákeřnost je hlavně v délce, plíživém a zásadním vlivu na naše psychické i fyzické zdraví. Sami se pocitem viny odsuzujeme a trestáme. Nevýhodou této emoce je, že se umí velmi dobře skrývat a nezmizí jen tak. Je schopna ovlivňovat naše myšlení a chování s pečlivostí sobě vlastní. Má spoustu příčin, širokou škálu projevů a je skoro nekonečná. Umí nás ničit nejen na duchu, ale také na těle. Mnoho psychosomatických onemocnění může mít zdroj právě z pocitů viny. 

Nabízí se řešení. Vypořádat se s kostlivcem jménem vina co nejrychleji, zásadně a navždy. Ale otevřít skříň dokořán je těžké. Když si přiznáme naše poklesky, už si nemůžeme předstírat, že je nemáme. Tahle hra skončí. A může z nich být věc veřejná. A riskujeme následky. Pokud je jedním z našich kostlivců selhání typu lež, nevěra, podvod, riskujeme, že budeme muset řešit i reakci okolí. Sice se zbavíme vlastní viny, ale neznamená to, že okamžitě přijdou pocity radosti a štěstí. Možná se nám uleví, ale vzápětí se budeme muset dívat i na emoce našich blízkých, kterým náš kostlivec ublížil. Budeme muset čelit jejich reakcím, otázkám. A otázky nutí k odpovědím. Tak tenhle strach raději přijmeme a skříň většinou opět zavíráme. A to je snad to nejhorší řešení, co jsme si mohli vybrat.

Znamená to tedy, že podívat se sami sobě do tváře je těžké. Ten pohled nám totiž navždy vezme představu o našem ideálním Já. Otevřít skříň a podívat se na své kostlivce chce odvahu a podporu, ale dá se to zvládnout. To, co se stalo, co jsme provedli, už nezměníme. Asi nějakou cenu zaplatíme. A tou může být i ztráta důvěry, vztahu nebo pozice v práci. Některé cesty se uzavřou. Ale i tak se můžeme pokusit napravit své další kroky tak, aby nám kostlivci nevypadávali do nových oblastí a vztahů v životě. Náprava je totiž daleko užitečnější než trest s názvem vina. 

Vina plodí zoufalství a zoufalí lidé dělají zoufalé věci.

Nikomu neprospívají ani nepomáhají. Jen ničí další kolem sebe a jsou odsouzeni ke své vlastní vnitřní samotě. Už od malička se učíme, že věci se mají dávat tam, kam patří. A kostlivci rozhodně do skříní nepatří. Až se naučíme, jak se jich zbavit, budeme tak lepší oporou sobě i ostatním. A tahle vnitřní síla je nejlepší odměnou, kterou sami sobě můžeme dát.

Možná můžeme začít skříň otevírat postupně. Krok za krokem vyndávat jednotlivé části a začít vyklízet. Možná to bude trvat, ale nemusíme na to být sami. Pokud budeme svým prohřeškům čelit, už nikdy se nám podobný kostlivec ve skříni neobjeví.

A tenhle proces nám jistě přinese pocit úlevy, odpuštění a naděje. A to jsou emoce, se kterými se žije mnohem lépe.